Záhady světové

viz
http://www.voynich.nu/100.html číst dál

Již ve starověku tehdejší generály napadlo, že špinavou práci při fyzické likvidaci nepřítele může místo armády vykonat nějaká ta choroba. Jenže mikroorganismům jaksi nelze velet, a tak úmyslně rozšířená nákaza leckdy zasáhla vojska obou stran bez rozdílu. Co když je však možné už dnes určitý virus naprogramovat tak, aby si vybíral jen tu správnou kořist? číst dál

I když nedávno uplynulo sto let od této katastrofy v sibiřské tajze, výzkum směřující k objasňující příčinu této obrovské exploze zatím nevedl k žádnému určitému závěru. Připomeňme si některá fakt: K úkazu obecně zvanému tunguzský meteorit, i když přesnější by byl název tunguzská událost či katastrofa, došlo 30. 6. 1908 v 7,17 hod. tamního času v sibiřské tajze nedaleko Tunguzky (přesně na 101° 53' 40'' E; východní délky a 60° 53' 09'' severní šířky). Ať se tam již událo cokoliv, zničilo to 2150 km2 tajgy, kde padlo na 60 mil. stromů. (Pro srovnání, je to téměř 10x větší plocha než je rozlo... číst dál

Ani se nechce věřit, že od náhodného objevu gigantických kreseb na peruánské náhorní planině Nazca uplynulo téměř šedesát let. A ještě hůře se věří tomu, že za tu dobu jejich výzkum nijak výrazněji nepokročil. Jenom přibývají další a další otazníky. Jenom ty linie jsou stále stejné, dnes jako před šedesáti lety. A pokud je nezničí současná nemilosrdná civilizace, budou tam i za několik tisíc let, stále stejně záhadné. číst dál

Otevřenou cestu k antigravitačním motorům by mohl znamenat objev vědců z Evropské kosmické agentury (ESA). Ti zjistili, že kolem rychle rotujícího supravodiče vzniká tzv. gravitomagnetické pole až 100 x silnější, než odpovídá Einsteinově teorii. Že by právě tento princip využívaly již tolikrát pozorované létající talíře? číst dál

Celé generace čtenářů uchvátily dobrodružné příběhy Julese Verna a mnozí z nich se jistě v duchu ptali, zda na v nich není ukryt alespoň kousíček nějaké pravdivé události. Tolik skvělých technických vynálezů, tolik úchvatných hrdinů! Co když přece jen někdy existoval nějaký kapitán Nemo i se svým legendárním Nautillem? Pokusme se dnes tuto otázku zodpovědět. číst dál

První světová válka zuřila naplno, když Velká Británie pokusila dobýt poloostrov Gallipoli. Podlouhlý kus země vybíhá do Egejského moře a tvoří tak severozápadní břeh průlivu Dardanely. Uprostřed poloostrova se vypínají nevysoké pahorky, kde byli zakopání Turci. Úkolem Britů bylo dobýt celý poloostrov a nakonec i Istanbul a postupně vytvořit koridor, kterým by milionová ruská armáda mohla projít na středoevropské bojiště. Gallipolská operace trvala od února roku 1915 do ledna 1916 a jen na britské straně v ní padlo na 46.000 mužů. Kromě toho jich také 267 zmizelo. číst dál

O tom, že Velikonoční ostrov skrývá ještě mnohá tajemství, se znovu přesvědčil Pavel Pavel. V roce 2006 ho navštívil již popáté a podařilo se mu objevit zatím neznámou sochu moai potopenou 62 metrů pod hladinou oceánu. Celkem se počet těchto děl na ostrově odhaduje zatím asi na 900 kusů. číst dál

Možná existovalo v minulosti Země i několik dipólů (severních a jižních pólů). Je málokdo ví, že i dnes v západní Číně je dodatečný jižní pól, který způsobuje, že ve střední Evropě střelka magnetu ukazuje téměř přesně k severnímu pólu, přestože hl. geomagnetický pól leží v severní Kanadě. Geologicky způsobené anomálie menšího rozsahu jsou vyvolávány mj. rozsáhlejšími ložisky rudy (např. v severním Švédsku).  číst dál

Rusové vystavěli v roce 1957 svoji základnu Vostok, pojmenovanou mimochodem stejně jako svoji první kosmickou loď s lidskou posádkou, nad jezerem Vostok, které bylo objeveno v sedmdesátých letech díky snímkování radarem ze vzduchu. Jezero se nachází pod pevnou vrstvou ledu silnou dvě míle a je to největší jezero objevené v posledních 100 letech, je velké zhruba jako Ontario, ale místy až 3000 stop hluboké a má 4x víc vody. Bylo izolováno pod ledem kdykoliv v době před 13 tis. – 14 mil. let, teplota jezera je 50 – 65 st. Fahrenheit., takže tam někde musí být nějaký zdroj tepla Nad jezerem je „dóm“ naplněný vzduchem, který vznikl odtáváním nad jezerem, je vysoký několik tisíc stop ve vodě jsou plyny, třeba metan, mikroorganismy atd. – je to svébytný ekosystém, může tam být i pohřbené  celé město. číst dál

Z dob prehistorie záhadologie, když Jitro kouzelníků bylo žhavou novinkou a pod pulty knihkupectví se objevilo Tušení stínu, přežívají do našich dob záhady v těchto dílech zmiňované a vlastně dodnes neobjasněné ani neprozkoumané. Jednu z nich, prostřelené (?) lebky neandrtálce z Broken Hillu a prazubra odněkud z Ruska, nedávno ve Strážci duší oprášil Arnošt Vašíček. Je pravda, že obě lebky jsou pro nás mysteriózní už tím, že je můžeme na vlastní oči vidět jen za vynaložení nepřiměřeně vysokých nákladů (a prostým okem na nich stejně asi sotva co poznáte). Lebka neandrtálce je uložena v Britském muzeu v Londýně a lebka prazubra v moskevském Paleontologickém muzeu dnes stejně jako tehdy. Přestože obě lebky putují z publikace do publikace už dobrých pětadvacet let, nepodařilo se patrně původ záhadných otvorů v těchto lebkách dosud odhalit. číst dál

Dlouho se již spekuluje o účelu podivných kruhovitých kamenných staveb připomínajících věže, tzv. nuraghů, na Sardinii. Podobné stavby vznikaly i na jihu Itálie,  v Puglii (v „podpatku“ italské „boty“). Jejich účel ale nebyl nijak záhadný. Jak píše Francesca Marciano ve své knize Červený dům (str. 34-35, nakladatelství Alpress, příběh italského malíře z 1. pol. 20. st., jeho tuniské manželky Renée, dcery a dvou vnuček): „Když za letních odpolední žár přerůstal únosnou míru, Stellario si zalezl zdřímnout do furneddhu, oválného přístřešku postaveného z kamenů. Rolníci takové budovali po kraji už dlouhá staletí. V těchto malých kamenných mohylách mohli odpočívat, uložit si v nich nářadí a dokonce i přespat, když pracovali v sadu nebo v olivovém háji daleko od domova. Stavěly se z kamenů, které se ničím nespojovaly, a držely jen vlastní vahou. Uvnitř to příjemně vonělo kameny, senem a horkem. V zimě, když bylo vlhko a větrno, kameny dokázaly pojmout i nejslabší sluneční paprsky.“ číst dál

Možná právě těmito slovy vyslal král Artuš své rytíře z Camelotu na strastiplnou cestu za nejposvátnější ze všech svátostí. Nejpřednější muži království bloudili po zemi a hledali grál, aniž by měli přesnou představu, co vlastně hledají. Věděli však, co se s nimi stane, až ho najdou - každý, kdo grál uvidí, se stane vnitřně blaženým, neporazitelným a pozemskými prostředky nezranitelným. Taková vyhlídka už za nějaké to riziko rozhodně stojí. Tehdy i dnes. číst dál

Dokážete si představit, jak se nad nějakým starověkým městem roztahuje zlověstný atomový hřib? Až do shození atomové bomby na Hirošimu bylo něco takového naprosto nemyslitelné. Popisy starodávných děsivých zbraní byly považovány jen a jen za legendy. Nejspíše neprávem. číst dál

Pyšně hledíme na skvělé výdobytky naší vyspělé civilizace a přitom rádi zapomínáme, že skutečným motorem technického pokroku je nesmírně rozsáhlý a nákladný zbrojní výzkum a výroba. A to se ještě naše zbraně, včetně těch jaderných, nemohou měřit s některými skvělými zbraněmi z dávných dob. Jak se vám třeba líbí meč, který rozetne každé brnění a každou ocel? Nebo ohnivá střela, která v mžiku spálí celé nepřátelské vojsko jako by to byla jen jediná krysa? Oheň, který hoří i pod vodou? Zlý vítr, který zmate mysl cizích vojáků a nakonec je zabije? Ano, kdysi existovaly takové zbraně. Jmenovaly se Excalibur, Brahmaširas, řecký oheň, Balorova oko. Účinnost některých z nich byla tak strašlivá, jako by ani nepocházely z našeho světa - a přece na něm šířily zkázu do té doby nepoznanou. Zničily celá kvetoucí města, vyspělé civilizace a nakonec snad i své tvůrce. Dodnes se o nich vyprávějí neuvěřitelné legendy. Anebo to tak docela legendy nejsou? číst dál