Indiáni ji považovali za dar bohů, vědci až donedávna přiznávali, že vůbec netuší, kdo by tak mohl být jejím divokým předkem a jak se vůbec „dopracovala“ do dnešní podoby. Příznivci záhad samozřejmě ihned přišli s myšlenkou, že kukuřice je jako „hotový výrobek“ dárkem hodných mimozemšťanů, případně pozůstatkem nějaké dávné civilizace
I když počátky pěstování kukuřice spadají podle posledních objevů do Střední Ameriky kolem roku 5500 př. n. l., jasno do jejího původu přineslo až nedávné porovnání jejího genomu s genomem příbuzných rostlin, zvláště pak s nejvíce „podezřelou“ divokou trávou zvanou teosinte. Původní podezření se opravdu potvrdilo. Genetici došli k závěru, že nám dobře známá kukuřice se s teosintem skutečně geneticky „celkem překvapivě“ shoduje. A to přesto, že se teosinte zevně kukuřici vůbec nepodobá. Proto také botanici kukuřici a teosinte považovali sice za stejný druh rostliny, ale s tím, že to jsou její dva různé druhy. Což je, mimochodem, rozdíl jako třeba mezi ovcí a kozou nebo chrpou a kopretinou.
Dnes tedy mají obě rostliny tedy latinsky stejné rodové i druhové jméno Zea mays.
Proč ale přesto vypadá každá jinak? Zpětné křížení teosinte a kukuřicí přineslo další důležitou informaci: Za vnější rozdílnost těchto rostlin může jen maličká část celkové dědičné informace, pouhých pět úseků genů. Gen označený jako tb 1 tak u teosinte odpovídá za větvení stonku. U kukuřice je maličko jiný a proto má kukuřice, na rozdíl od teosinte, typicky silné zkrácené postranní větve.
Vědci se následně domnívali, že Indiáni si z mnoha genetických variant teosinte k dalšímu pěstování vybírali ty rostliny – a možná jen jednu jedinou genetickou mutaci – která nejlépe odpovídala jejich představám a že kulturní kukuřice proto musí být v podstatně geneticky homogenní. Ale ouha! Kulturní kukuřice je „genetickou směskou“ mnoha a mnoha různých genetických variant. Navíc patrně docházelo i ke křížení kukuřice s teosinte náhodným opylením. Indiáni pochopitelně nedělali žádné genové analýzy a vybírali podle vzhledu rostlin. Největší úrodu dávaly ty, které se nejméně větvily. Tato vlastnost přitom „nevisí“ na celém genu tb1, ale opět jen na jeho malé části. A proto bylo možné cíleným výběrem z teosinte „udělat“ kukuřici už za několik málo staletí a ne snad až za 20 tisíc let, jak se předpokládalo dosud.
Otázkou samozřejmě zůstává, zda za touto pro člověka nesmírně výhodnou genetickou charakteristickou kukuřice v zárodku nestojí přece jen nějaká velmi pokročila genetická manipulace.
Jisté indicie by tomu dokonce i nasvědčovaly.
Uvažme, že na Zemi je celkem odhadem 250 tisíc druhů rostlin, z toho poživatelných je „jen“ 30.000 druhů. Jako potravina se užívá pravidelně užívá asi 7.000 druhů, záměrně se pěstuje už jen 120 druhů potravinářských rostlin . Přitom polovinu energetického příjmu lidstva zajišťují pouhé tři rostliny - pšenice, rýže, kukuřice. To se nám ta základna pro výživu lidstva pěkně zúžila!
O původu kukuřice už máme své pochybnosti. O pšenici víme, že také nevznikla právě náhodou, spíše naopak. Je totiž výsledkem dvojí za sebou jdoucí náhodné a proto velmi nepravděpodobné mutace trávy zvané mnohoštět. Nemluvě o tom, že tito kříženci mnohoštětu si uchovali plodnost, což je u kříženců rovněž jev zcela mimořádný. Překvapí vás, že neznáme ani divokého předka rýže?
Čtvrtou nejpěstovanější plodinou je ječmen. Také počátky jeho pěstování jsou obestřeny tajemství. První domestikovaný ječmen byl pěstován v Egyptě v době 13.-11. tis. př.n.l.. je tak nejstarší obilovinou na světě. Divné je pouze to, že jak náhle se s pěstováním „hotového“ ječmene začalo, tak náhle se také najednou skončilo, snad díky nějaké prudké klimatické změně. Jeho původ je však dosud předmětem diskusí. Na „druhý pokus“ se ječmen objevuje v Jerichu, spolu s „hotovou“ pšenicí a pěstuje se dodnes.
Podobně jsou na tom i některé méně významné rostliny, třeba chmel otáčivý.(Mimochodem spolu s ječmenem základní surovina k výrobě piva.) Vůbec nic netušíme ani o původu černá ředkve. Jen tolik, že ji „fasovali“ dělníci na stavbě pyramid. Podobně je na tom nejspíše ještě řada dalších zemědělských plodin, včetně kulturní forma jabloně. O ní vědci pouze předpokládají, že se jaksi čirou náhodou sama vyvinula během deseti milionů někde v Kyrgyzstánu. Samozřejmě, že je jablko, čistě náhodou, nejkonzumovanější ovoce na Zemi. Zatím nejstarší ohryzky, či spíše jejich pozůstatky, byly nalezeny rovněž v Jerichu, stejně jako zatím nejstarší mandle, fíky a oves. Dá se předpokládat, že tyto plodinu se kromě Jericha pěstovaly i na jiných místech a četnost těchto nálezů právě v Jerichu je dána tím, že toto archeologické naleziště je nejprozkoumanější.
Druhým nejpěstovanějším ovocem je po jablku banán. Ani jeho “divokého předka“ se zatím nepodařilo odhalit. Podobně jsou na tom také brambory, které zachránily před hladomory doslova celé národy. Není těch pěstitelských náhod přece jen nějak moc?
Jedno ale víme úplně jistě. Teprve, když se člověk zbavil své závislosti na náhodném sběru a ještě náhodnějším lovu, a začal pěstovat rostliny, „uvolnil si ruce“ pro vznik civilizace jako takové. Stalo se tak jen díky několika pranepatrným a náhodným genetickým manipulací. Opravdu to byla jenom náhoda?
Jitka Lenková
2025 ©