Po dlouhé zimě konečně nastává jarní čas, doba zázračného znovuzrození přírody, kdy z černé promrzlé země zimy a smrti znovu raší zelené lístky jara a života. Není divu, že se němu váže celá řada obřadů., zvyků i velikonoční magie.
Kouzelné neděle
Velikonoce vlastně začínají čtyřicet dnů před Velikonočním pondělím Popeleční středou, která znamená konec masopustu a začátek půstu. Ten býval velmi přísný, ani v neděli se nejedlo maso nebo vejce - čili tekuté maso, někdy dokonce byly mastné hrnce od masopustu po umytí vyneseny pro jistotu až na půdu. Hlavní součástí jídelníčku zůstaly brambory, luštěniny a zelí. Na Popeleční středu se světil popel ze spálených ratolestí jívy (kočiček) posvěcených vloni na Květnou neděli. Každý si měl toho dne připomenout, že náš pozemský život může v každé chvíli skončit a že ze všeho, na čem lpíme, zůstane jen hromádka prachu. Prach jsi a v prach se obrátíš.
Následuje první velikonoční neděle, Černá, kdy se dříve oblékal černý šat. V některých zemích věší toho dne lišky dětem na stromy preclíky a jí se osmažený naklíčený hrách, pučálka. O druhé, Pražné neděli, bývalo k jídlu pražmo, upražená zrna nebo celé klasy. Třetí neděle, Kýchavná, bývala ve znamení pobožnosti za odvrácení moru, jehož nákaza se ohlašovala právě kýcháním. Nejradostnější je čtvrtá, Družebná neděle, kdy se dovoluje porušení půstu. Býval to také tradiční den pro dojednávání svateb. Pátá neděle nese zlověstné přízvisko Smrtná. Právě o ní se vynáší Smrtka. Šestá, Květná neděle připomíná vjezd Ježíše do Jeruzaléma a světí se již zmíněné kočičky. Ty se potom používaly k odhánění všeho zlého, dávaly se za svaté obrázky i na pole pro větší úrodu. Na Květnou neděli se nesmělo nic péct, aby se „nezapekly květy“ - potom by nebylo ovoce. Také se chodívalo s máji, které svobodní mládenci stavěli pod okna právě dospělých dívek. Jedna část oděvu by pro tento den měla být nová. Podobná zvyklost se dodržuje i na Velikonoční pondělí – aby člověka „beránek nepokakal“.
Poslední týden před Velikonoci
Začíná tzv. Modrým pondělím, nazvaným podle barvy látky vyvěšované v kostele, a pokračuje Šedivým úterým, kdy začíná velký předvelikonoční úklid. Na Sazometnou (Škaredou) středu se tradičně vymetaly komíny. Říká se, že kdo se bude škaredit tento den, jako se kdysi škaredil Jidáš na Krista, bude se škaredit po všechny středy celý další rok.
Na Zelený čtvrtek se konala biblická Poslední večeře, před níž se Ježíš pomodlil na zelené louce. Navečer naposledy zazní zvony a „odletí do Říma“. V té chvíli se má cinkat penězi, aby se člověka držely. Zvuk řehtaček představuje symbolické pronásledování zrádce Jidáše. V některých krajích se tluče paličkou o hmoždíř, čímž se vyhánějí se z domu myši a hmyz. Ještě před úsvitem se má vykonat poslední úklid a smetí vynést až na křižovatku, aby se v domě nedržely blechy. K jídlu se má podávat zelená strava jako špenát či zelí, aby byl člověk celý rok zdráv. Dobytku se dávalo po kousku chleba, aby mu neuškodilo nic jedovatého, a do studny se odkáplo trochu medu, aby voda v ní zůstala sladká.
Velikonoce
Velký pátek je připomínkou smrti Ježíše na kříži. Drží se přísný půst, který má pokračovat i následující den. Zpříjemňovaly ho pašijové hry a procházela se křížová cesta. V některých vesnicích byla součástí oslav dětská honička na některého zrzavého chlapce, který představoval Jidáše. Nesmělo se také hýbat zemí, protože tohoto dne se země a hory otevírají. Tato tradice je dobře známá z Erbenovy básně Poklad, která se inspirovala pověstí vyprávěné o skále nedaleko Červené Třemešné u Erbenova rodného Miletína. Nemusíte ale jezdit až tam, v různých obměnách se tento příběh vypráví o desítkách různých míst.
Na Velký pátek také není také radno cokoliv půjčovat, protože půjčenou věc by mohly zneužít čarodějnice, které toho dne konají své rejdy stejně jako vodníci. Ti vycházejí z vody a jezdí na břehu na koních. Velký pátek je považován i za svátek vody a nesmí se proto tento den ani prát, aby se prádlo nenamáčelo do Kristovy krve. Na ochranu proti temným slám se tradičně předly tzv. pašijové nitě.
Na následující Bílou sobotu bylo důležité doma uhasit všechna ohniště a zapálit je od třísky z ohně posvěceného před kostelem. Křížky z ohořelých klacíků z tohoto ohně se dávaly na pole, aby byla úrodná, z téhož důvodu se popelem z tohoto ohně posypala louka anebo se zaoral do první brázdy na poli. Posvěcené uhlíky, samozřejmě vychladlé, patřily zase za trám, aby chránil dům před ohněm. Na Bílou sobotu se mají péct mazance a beránky, plést pomlázky a barvit kraslice, tradičně na červeno. Ty se staly symbolem Velikonoc prý poté, co jedna chudá chalupnice neměla nic, co by poutníkům, Ježíši Kristu a sv. Petrovi, mohla nabídnout, než právě snesené vajíčko. Ježíš za odměnu proměnil z něj oloupané skořápky ve zlato.
Po Bílé sobotě přichází Boží hod velikonoční, nejslavnější svátek církevního roku, oslava největšího zázraku a triumfu Ježíše Krista, kterým zpečetil své dílo. Světí se chléb, vejce, mazance, beránci i víno a opět zazní zvony.
Velikonoční pondělí je to všeobecně známým tradičním dnem pomlázky, koledování, polévání vodou, šlehání pomlázkami za účelem zajištění celoroční svěžesti a zdraví. Má to být symbolický přenos omlazené síly přírody na člověka, v některých případech i na dobytek. Zelené proutky, které procházejí celými Velikonocemi, i pomlázky, jsou ale také jasným falickým symbolem. Proto patří do rukou chlapců a mužů náhradou za jejich skutečný orgán, který se jaksi nesluší použít. Kontakt symbolického falu s osobou ženského pohlaví je dnes sice cudně vysvětlován jako jakési imaginární zajištění plodnosti dotyčné, stejně dobře však může být i symbolickým oplodněním. Vzápětí totiž přichází plod tohoto úkonu, když je oplodniteli darováno vejce, symbol nového života. Vzpomene si přitom někdo i na to, že pokud se měl Ježíšek narodit 24. prosince, musel být počat o devět měsíců dříve, tedy právě v době Velikonoc?
V některých krajích přináší velikonoční vejce zajíček nebo králíček. Oba tito ušáci slouží nejen jako symbol plodnosti, ale také jako alegorie náruživé smyslnosti, která plodnosti logicky předchází.
Pohanské Velikonoce
Historici správně připomínají, že tyto naše, křesťanské Velikonoce, jsou vlastně docela pozdní tradicí. Jarní rovnodennost už dávno před přelomem letopočtu slavilo prakticky celé Středomoří a kořeny mýtu o panenské matce a jejím synovi, který o Černém pátku zemřel a po třech dnech vstal omlazený z mrtvých , sahají v podobě příběhu o Tammuzovi až do dávné Babylonie. I první kraslice vznikly dávno před Ježíšem tak, že bohatí obalovali vajíčka plátkovým zlatem a ti chudší je alespoň barvili ve vroucí vodě s různými barvícími rostlinami. Pšeničné osení v květináči je pro změnu zase dávná íránská tradice. Tam se před jarní rovnodenností na jeden velký stůl snášely všechny potraviny, které v perštině začínají na písmeno s, třeba jablka, medové a oříškové cukroví či kaše z pšeničných klíčků. Protože příprava všech těchto věcí trvala dlouho a sníst se mohly až po rovnodennosti, jídlo, které se mohlo zkazit, bylo nahraženo věcmi nepodléhajícími zkáze, třeba mincemi, hyacinty anebo právě tím osením.
Aby se vajíčko nerozbilo
Nakonec to nejdůležitější - kdy se slaví Velikonoce? Základní pravidlo stanovené nicejským koncilem roku 325 n. l. praví, že Boží hod velikonoční se slaví vždy první neděli po prvním měsíčním úplňku, který následuje po jarní rovnodennosti, tedy po 21. březnu. Velikonoční pondělí tak může připadnout nejdříve na 23. březen a nejpozději na 26. duben. Letošní Velikonoční pondělí nastane 25. dubna a patří tak mezi ty pozdější Velikonoce. Snad se tedy dočkáme i toho správného teplého jarního počasí. Vždyť podle starého českého úsloví už má být na Velikonoce jarní travička tak vysoká, aby do ní mohlo bezpečně přistát upuštěné syrové velikonoční vajíčko. Tak uvidíme.
Jitka Lenková
2025 ©