Kdo by neznal čerta! Aspoň jednou v roce se s ním setká každý na Mikuláše. Přes leckdy strašidelný zjev ovšem vystraší jen ty nejmenší. Ostatní dobře vědí, že jim od převlečeného člověka žádné skutečné nebezpečí v tomto případě nehrozí. Jenže – co kdybyste narazil na opravdového pekelníka? V minulosti se už takové případy nejednou staly!

Díra ve stropě

Stačí si jen vzpomenout na známého doktora Fausta a jeho nešťastný osud. Ovšem – mohl si za něj sám. Upsal čertu duši a nemohl se potom divit, když si ho čert skutečně odnesl. Zůstala po něm jen díra ve stropě Faustova domu v Praze.

Úplně stejně naložil jiný (ale možná tentýž) čert s majitelem hradu Rabí na Sušicku v západních Čechách. Onen hradní pán se jmenoval Půta Švihovský z Rýzmberka a pekelný trest si dozajista zasloužil. Nechal totiž na hradě kolem roku 1380 zaživa zazdít tři chůvy. Je však třeba připustit, že k tomu měl svůj důvod. Naváděly totiž jeho manželku proti jeho bratrům a to ve středověku sotva mohlo skončit dobře. Vždyť jed anebo dýka byly vždycky po ruce.

Nicméně samo peklo usoudilo, že se pan Půta přece jen zachoval příliš krutě a tak si ho odnesl čet. Jak jinak, než opět dírou ve stropě. Ta se na hradě ukazuje dodnes. Tím to ale ani zdaleka neskončilo. Duch hradního pána musí za trest po smrti na hradě strašit. Projíždí se po něm na ohnivé svini v doprovodu pekelných rarachů.

Oloupení sirotci

S unášením nehodných hradních pánů měli čerti zjevně plné pazoury práce. Stejný osud postihl v nedalekých Velharticích Martina de Hoefa Huertovi, španělského generála, jemuž hrad připadl za třicetileté války. Generál neměl se svými poddanými žádné slitování a k tomu neustále přemýšlel, jak by své bohatství ještě dál rozhojnil.

Dobrá příležitost se mu naskytla, když se dozvěděl o třech sirotcích a jejich pěkné louce. Okamžitě ji od nich koupil, ovšem za naprosto směšnou cenu – hrnec sladké kaše. Děti si ze strachu netroufly tu nabídku odmítnout, ale Huerta z louky stejně nakonec žádný užitek neměl. Kdykoliv ji nechal pokosit, spustil se tak prudký liják, že všechnu trávu odplavil a seno na ní nikdy neuschlo. Proto se jí také potom začalo říkat Dešťová. Za to, a zřejmě i za mnohé jiné hříchy, si ho nakonec prý sám pekelný kníže za jedné bouřlivé noci odnesl rovnou do pekla.

Hlídají poklad

V Pošumaví tedy na čerty čekala pořád nějaká práce. Aby se tam pokaždé nemuseli trmácet až z pekla, usídlili se na dalším nedalekém hradě, Kašperku. Stalo se to počátkem 17. století, kdy byl hrad pobořen a opuštěn. Nastěhovali se tehdy do jeho pochmurných zdí i s ohnivým psem hlídajícím poklad. Ten si tu kdysi za některé války ukryli obyvatelé Velhartic. Vyzvednout ho dokáže jenom mravná dívka o svátku Všech svatých, tedy prvního listopadu. Pověst však nepraví, kterého roku.

Ne všechna setkání s čerty musi ovšem skončit nešťastně. Možná právě naopak. Však známe dost příběhů o tom, jak se podařilo nějaké to hloupé čertisko pěkně napálit a chudý chalupník, krejčí anebo jiný hrdina se na účet pekla dokázal obohatit o pěknou porci cinkajících zlaťáčků. Jenom vědět, jak na to.

Jitka Lenková