Zázrak v komunistickém lágru

Veřejné pronásledování kat. církve v ČSR vypuklo r.1950. Biskupové, kněží, řeholníci, řádové sestry i věřící byli odsuzováni k smrti, doživotním žalářům a nuceným pracím. Kněží, na něž neměli nic výraznějšího, byli umístěni do středisek „dočasné internace pro pol. převýchovu“. Mimořádně nebezpečné internovali v letech 1950-5 do někdejšího premonstrátského opatství Želiv v JV Čechách. Na podzim vypukly lijáky. Bramborová pole byla rozbahněná a jézeďáci odmítli sklízet. Museli nastoupit želiváci (bylo jich tam kolem 300). Vězni. „Na bránu uvnitř kláštera tehdy připevnili nápis: ONEMOCNĚT ZAKÁZÁNO! Od svítání do setmění, pěšky v dešti do bahna polí, vybírat brambory. Šaty promoklé, nedosušené, cely nevytopené.“ Nemocní se přihlásit nesměli. Jednoho dne rozlícený dozorce Veselého na poli seřval:“Veselý, děláte to schválně?! Už hodinu házíte do košíku kamení!“ Zubožený páter nevěděl, co dělá. Měl vysokou horečku, a protože bylo přece zakázáno onemocnět, nastoupil do práce. Diagnóza zněla: oboustranný zápal plic. Celý klášter se modlil k otci Cormierovi, aby se za spolubratra přimluvil u Boha. Venku za marodkou zatím pro Veselého kopali hrob. „Já jsem byl úplně strnulý, vlastně mrtvola. A najednou slyším hlas: Sedni si!“ Tak se posadím. „Slez dolů a choď!“ Tak jsem vstal, a chodil….Zázrak! Z umrlčího pokoje vyšlo monstrum, z něhož visely cáry shnilé kůže a z desítek ran, odhalujících místy holou kost, vytékala zhnisaná krev. „Venku slyším stráže, jak prchají a křičí: Soudruzi! Zachraňte se! Ten mrtvý se jde mstít“. Otci Veselému se stalo něco podobného jako biblickému Lazarovi. Všichni byli přesvědčeni o zázraku, dosaženém prosbami internovaných na přímluvu otce Hyacinta Cormiéra. Celý případ později velmi pečlivě zkoumaly církevní. autority a papež ho nakonec oficiálně vyhlásil za zázrak. Václav Pavlík (Zdroj: Jiří Maria Veselý: Zázrak v komunistickém lágru – Týden 19/04)