Kukuřice je dnes druhou nejvýznamnější plodinou na světě. Indiáni ji považovali za dar bohů, vědci přiznávali, že vůbec netuší, kdo by tak mohl být jejím divokým předkem a jak se vůbec „dopracovala“ do dnešní podoby. Počátky jejího pěstování (dle dosud známých informací) spadají do Střední Ameriky kolem roku 5500 př. n. l. Z této doby je však kukuřice známá již jako „hotová“ kulturní plodina. Porovnání jejího genomu s genomem příbuzných rostlin došli genetici k závěru, že nám dobře známá kukuřice se po této stránce „celkem překvapivě“ shoduje s divoce rostoucí trávou nazývanou teosinte (teosint), přestože se tato rostlina zevně kukuřici vůbec nepodobá a botanici kukuřici a teosinte považovali dokonce za dva různé rody (což je rozdíl jako třeba mezi ovcí a kozou nebo chrpou a kopretinou). Dne mají obě rostliny tedy stejné latinské jména Zea mays.
Zpětné křížení teosinte a kukuřicí přineslo další informaci – za proměnlivost těchto rostlin může jen pět úseků dědičné informace – genů. Gen označená jako tb 1 např. odpovídá u teosinte za větvení stonku a jeho varianta u kukuřice způsobuje její typické silné zkrácení postranních větví.
Vědci se následně domnívali, že Indiáni si z mnoha genetických variant teosinte k dalšímu pěstování vybírali ty rostliny – a možná jen jednu jedinou genetickou mutaci – která nejlépe odpovídala jejich představám a že kulturní kukuřice bude v podstatně geneticky homogenní. To však není pravda, kulturní kukuřice je „směskou“ mnoha a mnoha různých genetických variant a patrně docházelo i ke křížení kukuřice s teosinte (opylení kukuřice divokou teosinte). Vysvětlení je jednoduché. Podstatnou a žádoucí vlastností kukuřice je co možná nejmenší větvení stonku. Za to, jak moc se kukuřice větví odpovídá sice onen gen tb 1, ale ne jako celek, pouze jedna jeho část., tzv. regulační. Tato část odpovídá za produkci jistého proteinu. Čím více tohoto proteinu, tím méně větvení. Větvitelnost je objektivně pozorovatelná a pěstitelé se tak soustředili na její potlačení. Výběr co možná nejméně se větvících rostlin ale neměl vliv jejich genetickou mnohotvárnost, protože za ní odpovídá jen část genu tb1. Tímto způsobem, protože žádaná vlastnost „nevisí“ na celém genu, bylo možné dosáhnout žádoucích vlastností rychleji a z teosinte „udělat“ kukuřici za několik málo staletí.
Otázkou samozřejmě zůstává, zda za touto genetickou charakteristickou této rostliny nestojí nějaká velmi pokročila genetická manipulace – z dávné minulosti nebo jiné planety?
(Zdroj: Věda, technika a my 3/2001)
JL
2025 ©