Budeme-li se ptát po nejvýznamnější černé madoně na světě, dostaneme od mystiků jednoznačnou odpověď – je to černá Panna v katedrále v Chartres. Je prý tak stará, to ani není křesťanská Panna Marie, ale jakási pohanská bohyně, snad egyptská Isis s malým Hórem či některá jiná. Černá barva sošky z hruškového dřeva je dána jejím stářím a naznačuje i její souvislost s černou zemí a jejími tajemnými silami, telurickými proudy. Černá madona v Chartres prý střeží mocný výron této záhadné energie a vítězí nad ním. To podle mystiků také symbolicky znázorňují ta zobrazení Panny Marie, kde Boží Matka drtí svojí patou hada. Historické údaje ale tuto zajímavou hypotézu potvrzují jen částečně. Chartres a tamější pramen sice bylo významným poutním místem již v předkřesťanské době, ale první doložená zmínka o sošce pochází až z roku 1389.

Černé madony se později staly poutnickým lákadlem i v mnoha dalších místech. Ve švýcarském Einsiedelnu se například černá barva tamější původně románské madony vysvětluje tím, že byla vyřezána z černého dřeva nebo že ji tak během staletí očadily svíce nebo že byla poškozena vlhkem. S tou chartreskou má společnou i blízkost uctívaného pramene. Černá madona v Čenstochové je ve skutečnosti ikonou z devátého století snad odněkud z jihoitalské Kalábrie, přičemž černá tvář madon na ikonách je považována za „normální“.

Zemí doslova zaslíbenou černým madonám jsou ale Čechy. Březnická madona prý byla namalována snad někdy za Karla IV. podle kyperské ikony. V Dubu na Moravě to je zázračný barokní lidový dřevoryt. Původně bílá madona v Chlumci nad Cidlinou podle pověsti zčernala, když hrozila vojákům okupujícím klášter. Litoměřická černá madona je rokoková. Černá madona v Kadani na bráně „hlídala“ tamější křížovou cestu. Gotická černá madona z Roudnice nad Labem se ztratila v husitských bouřích. A ta v Želivu je kopií nedochované černé madony starobrněnské.

Ty nejzajímavější souvislosti však spojují černé madony v Praze. Začneme u nepřehlédnutelné černé madony na nároží domu U Černé Matky Boží v Celetné ulici, kousek za Prašnou bránou. Kolemjdoucí obdivují bohatě zlacený plášť a s pomocí dalekohledu nebo teleobjektivu se mohou zahledět i do její líbezné tváře. Nynější socha je věrnou replikou originálu, jehož podrobný výzkum právě probíhá. Odborníci se zejména pokoušejí zjistit, kdy přesně socha vznikla S určitostí zatím pouze konstatují to, že madona byla vždy černá.

Cestou na Staroměstské náměstí na domě č. 23 mineme další madonu, tentokrát z dílny M. Brauna. I když není černá, je to příjemné setkání. Na náměstí na nás čeká další soška madony na Štorchově domě, chrám Panny Marie před Týnem a vzpomínka na stržený mariánský sloup.

Že by takové nahromadění různých madon mělo snad nějaký skrytý smysl? Spojnice všech těchto madon neomylně ukazuje na - Mariánské náměstí, kde ve středověku místo současného magistrátu stával kostel Panny Marie na Louži. Další cesta vede za Vltavu. Cestou si povšimneme mariánského reliéfu na domu U zlaté studny v Karlově ulici a pozdě gotické madony v kostele sv. Františka. Další dvě madony na Karlově mostě se od linie trochu odchylují. Musíme však připustit, že na vodě se socha postavit opravdu nedá. Další madona „na linii“ na nás čeká v podobě namalovaného medailonu čeká hned na prvním domě v Mostecké ulici vpravo.

Kam povede naše cesta dál? Buď doleva ke kostelu Panny Marie pod řetězem, sídlu maltézských rytířů. Ti jsou obecně považováni za následníky a dědice templářů, jejichž pražská komenda stávala v těsné blízkosti domu U Černé Matky Boží. Podle některých historiků to byly právě tyto rytířské řády, které z křížových výprav přivezly do Evropy i černé madony. Anebo se vydáme spíše vpravo, na Hradčany. Mineme místo, kde kdysi stávala einsiedelnská kaple a prozatím skončíme v Loretě u tamější černé madony.

Zatím jsme objevili čtrnáct madon přibližně v jedné linii. Je to jenom náhoda nebo madony naznačují existenci nějakého mocného telurického proudu pod Prahou a střeží tak odkaz dávných zasvěcenců?

Jitka Lenková